Po stopách P. Bezruče

 

Málokdo prošel Beskydy tak, jako Petr Bezruč.

„On tu byl. Tady seděl, jak sedíš ty, ty, ty a ty. Tady všude seděl.“ Tento monolog z Cimrmanovy hry Dlouhý, Široký a Krátkozraký, mne napadá, když přemýšlím o tom, kde všude byl a kudy chodil básník Vladimír Vašek, známější jako Petr Bezruč. Slezský bard a buřič, jehož verše jsme se učili ve škole, prošel Beskydy křížem krážem. Místa, kudy chodil nesou jeho jméno a jsou zajímavá i pro dnešního turistu.

Zde jsou některá z nich:

 

Srub na Ostravici

Konec svého života prožil ve svém srubu na Ostravici. Tam žil jako poustevník a jako poustevník se dokonce myl v ledové vodě řeky Ostravice. Když za ním přijela výprava z ministerstva kultury, aby mu předala titul národního umělce, nechal delegaci několik hodin sedět v neútulné kuchyni onoho srubu, přestože byl ve vedlejším pokoji a neměl nic na práci. Jen prostě neměl náladu si s někým povídat…

Každopádně to byl pěkný pavouk nebo přesněji podivný ještěr. Proč zrovna ještěr? Sám se tak ve stáří nazýval. Ještěra dokonce používal místo svého podpisu – když měl dobrou náladu, nakreslil ještěra veselého s dýmkou, když měl deprese i jeho ještěr byl smutný a zádumčivý.

Bezručova chata na Lysé

I přes svůj vysoký věk, podnikal výpravy na Lysou horu. Říkal jim výplazy a vycházel většinou právě z Ostravice. Na slavnostní otevření turistické chaty na Lysé hoře, kterou pojmenovali po něm, však nedorazil, i přesto, že byl pochopitelně pozván.

Dřevěnou chatu, která nesla dlouhá léta jeho jméno, než v roce 1978 shořela, ze svých výprav vynechal. Mimochodem, dnes turistům slouží replika této chaty.

 

Maryčka Magdonová

Jedno z míst, které je úzce spojeno s prací Petra Bezruče, je pomník Maryčky Magdonové. Mnoho turistů jej marně hledá a bloudí vesnicí Staré Hamry. Přesné místo je u hřbitovní zdi na pravém břehu přehrady Šance nedaleko kamenného kostela svatého Jindřicha. Pomník Maryčce postavil ostravský sochař Augustin Handzel a odhalen byl v roce 1933, když Petr Bezruč slavil 65. narozeniny. U hřbitovních zdí bývali pohřbívaní sebevrahové, proto je umístění pomníku symbolické – i Maryčka spáchala sebevraždu. Nicméně, jde jen o symbol těžkého života v horách. Skutečná Maryčka Magdonová není na Starých Hamrech pohřbena, žila ve vesnici Pražmo a právě tam je s největší pravděpodobností také její skutečný hrob.

Bezruč měl Beskydy rád. A miloval lidi v horách, vesničkách a městech pod nimi taky. Jinak by nemohl napsat verše, jako jsou tyto:

„Jsme v horách, tož k žití jsou dány ty hory,
jsme v lesích, tož k žití jsou jenom ty bory,
tak Boží je zákon, jejž cítil by v duši,
kdo trochu má studu: jsou pánové hluší?
Nám pobrali školy, nám pobrali chrámy,
řeč cizí a surová fičí nad námi,
jdou z Modré a z Polské a z dunajské strany
jak kobylek davy na chudobné lány,
a každý nás do tváře udeřit smí,
jsou pánové oni a rabové my.“

Stojí za to rozevřít jeho Slezské písně, pročítat verše a pak třeba navštívit některé místo, které popisuje. A ještě lepší je cestovat s tou knížkou v batohu. Příběhy o Maryčce Magdonové a markýzi Gérovi dostávají úplně jiný rozměr, když si je přečtete třeba u zmíněného pomníku Maryčky na Starých Hamrech.

Petr Žižka