Historie železnice v údolí řeky Ostravice je fascinujícím příběhem o průmyslovém rozmachu, drsné přírodě a lidech, kteří ji pomáhali krotit. Trať mezi Frýdlantem nad Ostravicí a Bílou vznikla ze dvou hlavních důvodů: kvůli bohatým zásobám dřeva v beskydských lesích a rostoucí touze obyvatel průmyslového Ostravska po čerstvém horském vzduchu.doprava na nenápadnou pěšinku. Odměnou vám bude kouzelná cesta po původním tělese dráhy, kde místo vlaku uslyšíte jen šumění řeky. A až dorazíte do Bílé, schválně se podívejte, v jaké budově dnes sídlí obecní úřad. Možná vás její podoba překvapí.
Inspirováno knihou Petra Juřáka Beskydy – údolím řeky Ostravice
Ambiciózní projekt v srdci Beskyd
Projekt s názvem Beskydská místní dráha schválilo ministerstvo železnic 12. března 1906. Koncesi ke stavbě získali o dva roky později podnikatel Dr. Cyril Seifert a ředitel arcibiskupských statků Julián Roska. Seifert nebyl v oboru žádným nováčkem; stál za vznikem několika významných tratí na Moravě, například spojení Kuřimi s Veverskou Bítýškou nebo Brna s Líšní.
Koncese byla udělena na devadesát let, stát si však vyhradil právo dráhu kdykoliv odkoupit do své správy. Samotnou stavbu realizovala brněnská firma Ing. Dr. techn. Aloise Otto Samohrda. Inženýři se museli vypořádat s náročným horským terénem – překonávali četné bystřiny, přemísťovali silnice a museli regulovat i samotný tok řeky Ostravice.
Život a osudy „barabů“
Nejtěžší manuální práci odváděli dělníci z celé Evropy. Mezi kopáči a lamači kamene převažovali Italové a Poláci, ale nechyběli ani Němci, Slováci či Maďaři. Pro tyto muže se vžila přezdívka „barabi“, odvozená z německého Bahnarbeiter (železniční dělník).
Místní kronikář a učitel Karel Brumovský baraby popsal jako „ztracené existence“, lidi bez domova putující za prací. Jejich život byl nesmírně tvrdý:
- Provizorní oděv: Aby ušetřili, šili si oblečení z režných pytlů s otvory pro hlavu a ruce.
- Bydlení: Žili v dřevěných barácích rozesetých podél trati, kde dostávali stravu i alkohol.
- Divoká povaha: Často docházelo k potyčkám, demolicím hostinců i konfliktům s místními, což vedlo k posílení četnických stanic v okolí.
Zajímavostí je, že mezi těmito dělníky se nezřídka objevovali i vzdělaní lidé – bývalí úředníci, učitelé, a dokonce i jeden profesor, které k této drsné práci přivedl nepříznivý osud nebo osobní selhání.
Kdo byl vlastně „chachar“?
S baraby úzce souvisí i ostravský výraz chachar. Traduje se, že toto označení vzniklo v Ostravě v souvislosti s opuštěnou cihelnou majitele jménem Chachar (nebo Hacher). Areál se stal útočištěm lidí na okraji společnosti. Když policie hledala nějakého výtržníka, šlo se najisto „k Chacharovi“.
Ačkoliv historici nikdy jednoznačně nepotvrdili existenci majitele tohoto jména, termín se vžil jako synonymum pro uličníka či pobudu. Jak tehdy poznamenal kronikář: „Baraba a chachar téměř rodní bratři jsou.“
Zlatá éra a technické unikáty
Provoz na trati byl slavnostně zahájen 6. srpna 1908. Vlaky tehdy zastavovaly v Ostravici, Starých Hamrech a Bílé, postupně přibývaly další zastávky jako Mazák, Šance-Řečice či Hutě. Původně byla trať izolovaná, na hlavní síť ve Frýdlantu se napojila až v roce 1910.
Kromě veřejné dopravy vznikla i unikátní úzkokolejná lesní dráha Bílá–Mezivodí, která sloužila k levnější dopravě dříví z hlubokých lesů. V dobách největší slávy měřila hlavní trať téměř 20 kilometrů a končila až u hotelu v Bílé.
Turistický zájem o Beskydy byl obrovský, což s sebou neslo i stinné stránky. Dobový tisk z roku 1930 kriticky popisuje „útoky“ lyžařů na motorové vlaky v Horních Starých Hamrech:
„Ten řev a tlačenice nesvědčí o tom, že by nastupovali sportovci-gentlemani. Všemu se dalo předejít, kdyby správa dráhy projevila více porozumění pro přepravu turistů.“
Konec jedné epochy
Po roce 1945 byla dráha zestátněna. Její osud však zpečetila výstavba vodní nádrže Šance, která měla zásobovat Ostravsko pitnou vodou. Přehrada měla zaplavit značnou část údolí i s kolejemi.
Poslední vlak z Bílé vyjel 11. ledna 1965. Horní úsek trati byl zrušen a nahrazen autobusy, zatímco koleje zmizely pod hladinou přehrady nebo v okolním terénu. Dodnes zůstal zachován pouze úsek z Frýdlantu do Ostravice, který nám připomíná ambiciózní plány dřívějších stavitelů.
